THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
666. variácia na tému nórsky black metal. Treba dodať niečo viac? Zvlášť, keď v promočlánku k tomuto CD nájdete slová „unholy“, „merciless“, „true“, „raw“, „misanthropic“, „hate“, „blasphemy“ či „darkness“. CELEBRATUM prišli v roku 2004 s materiálom, ktorý poteší iba nenapraviteľných fanúšikov čierneho kovu; žánrová norma je dozaista naplnená až-až. Ale načo to všetko, keď black metal patrí k štýlom, ktoré sú v čistej forme takmer uzavreté, s piliermi majsterštykov zreteľne trčiacimi zo spáleniska minulého storočia?
Rovnako ako doom metal, aj black metal bol nútený redefinovať sám seba, aby prežil – ambiciózne, len zdanlivo „old school“ počiny formátu CELEBRATUM pôsobia ako funiaci dôchodca, ktorý dorazil na zastávku päť minút po tom, ako mu ušiel autobus. A vôbec, čím sa dá ešte zapísať do knihy histórie, do ktorej sa vlastnou krvou podpísali EMPEROR, DARKTHRONE, SATYRICON, MAYHEM či DHG, THORNS, ULVER alebo VED BUENS ENDE?
CELEBRATUM na ich vlastné nešťastie nie sú kvltom, biciu súpravu im netýra žiadna zo žijúcich legend, snažiť sa o škandály v umravnenom nórskom undergrounde už ide snáď len Gaahlovi z GORGOROTH. Dokonca ani atraktívne špinavý odér hnijúceho podzemia sa nad touto kapelou nevznáša... Je to trochu nefér, lebo „Instinct“ nie je mizerná doska. Je len zúfalo priemerná, do zblbnutia opakujúca tú istú schému strednotempého blackmetalu s obligátnymi „včelími“ gitarami. Nechýba síce snaha o nezvyklú melodickosť, folklórom inšpirované motívy, rádobyambientné pasáže či miestami skutočne invenčné gitarové kudrlinky, je to však málo. Necelú hodinu trvajúci album je utrpením vďaka svojej ubíjajúcej (hlavne rytmickej) monotónnosti – všetky vyššie spomenuté ozvláštnenia sú navyše natoľko poplatné pravidlám žánru, že vlastne ozvláštneniami prestávajú byť. Snaha o čistú a čitateľnú produkciu a zvuk ústi zase len do priemeru, do vaty, ktorú ťažko paušálne označiť za zlú, ale...
...chýba akýkoľvek dôvod, prečo si „Instinct“ vypočuť znova. Jednoducho dopláca na osud dosky, čo prišla v plnej zbroji na bitevné pole, na ktorom je dávno dobojované.
Doska, čo prišla v plnej zbroji na bitevné pole, na ktorom je dávno dobojované.
5 / 10
Romul
- spev
Vargon
- bicie
Wahrrl
- gitara
Morchyon
- gitara
Vlad Tepes
- basgitara
1. Intro
2. Death-gate
3. Ecstasy Of Pain
4. Revenge
5. Riders Of Storm
6. Act Of Insanity
7. Mirror Of Suffocation
8. Sweet Wine
9. Time Dwell
10. Pestilent Womb
Instinct (2005)
Mirrored Revelation (2001)
Spirits (demo) (2000)
Carpe Noctem (demo) (1999)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Metal Age Productions
Stopáž: 57:29
CD obsahuje 2 videoklipy
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.